Povídka

Facka

Můj první, nádherný a neopakovatelný sex byl poznamenán přesně mířenou, plochou dlaní trefenou fackou od matky. Nejkrásnějších 3 – 5 vteřin mého života, přerod chlapce v muže, se v mých vzpomínkách netočí kolem krásy ženského těla. Ač se snažím jakkoliv zapomenout a vytěsnit ten moment, kdy ruka dopadla na moji tvář a hlasitě pleskla a naopak zveličit a zdůraznit tu předcházející chvíli nádherného milování, stále cítím pálení tváře, zatímco moji vrstevníci popisují ohromující slabost v nohou.

Lenku miluji dodnes. Ona si na mne také vzpomíná. Jako na vtipného spolužáka, i když tehdy jsme už spolužáci nebyli. Nevím, jak ta facka dokázala smazat její vzpomínky, když její obětí jsem byl já sám. Když ji potkám, rád bych zavedl řeč na naše první opojení láskou a milováním. Na neopakovatelný zážitek, o kterém všichni vyprávějí celý život. Rád bych probral ten okamžik, kdy se zachvěl Vesmír, a zablikaly všechny hvězdy a naše těla se ocitla v nekonečném objetí.

Její reakce se mi nějak nezdá. Zkouším různé cesty a způsoby, jak jí náš úžasný zážitek připomenout. Chodím oklikou přes společné a jedinečné vzpomínky, chtěl bych slyšet hluboké povzdechnutí, třpyt drobných slziček v očích, vlahý a stydlivý pohled a třeba i nepatrnou, šepotem vyslovenou poznámku: “Ach…Honzo…bylo to tak skvělé, byl jsi úžasný, neopakovatelný, jsi muž, na kterého nikdy nezapomenu…“

Patřili jsme přece jen sami sobě. A přes těch pár vteřin, byli jsme tak mladí, krásní a zamilovaní… A tak, když Lenku, obtíženou nákupy, potkám, něžně jí z rukou odeberu potravu pro jejího manžela a jeho dva syny, dovolím se dotknout jejích dnes už drsných rukou a stále bych rád pocítil záchvěv citu a poznání. Vím, že bloudí myšlenkami v jiné dimenzi. Musí uvařit, vyprat, zkontrolovat úkoly.

A tak jen nenápadně pronesu:

„Vzpomínáš na ten večer u Zlaté studny?“

„Jaký večer? Kdy to bylo?“ vytrhnu ji z praktických propočtů.

„Přece, jak jsme spolu pili bílý Sauvignon, číšník si nás nestydatě prohlížel a jak jsme jeli ke mně domů…“ trochu přitvrzuji muziku.

„Počkej“ roztržitě vyhrkne “ myslíš, jak jsem čekala v taxíku, než jsi došel pro peníze?“

Zrovna tohle musí vytahovat!

„Ano“ raději nerozebírám detaily „to byla noc…“

Lenka na mne ztrápeně pohlédne – a já zase cítím pálení facky na mojí tváři. A vidím v jejích očích komentář, který sice nevysloví, ale její pohled mne podrobuje tvrdé kritice.

A je to tady znovu. Moje matka dokázala z mého prvního milování zanechat u té dívky jedinou vzpomínku – mlasknutí facky.

Ale já se nevzdávám.

Vím, že někde v té zapadlé části paměti, hluboko ve zvrásněné části mozku musí existovat rajský moment našeho vztahu. Lenka se v něm stává tou nádhernou černovlasou dívkou, která leží na mém bazarovém koberci, dívá se do mého stropu, kde z opačné strany spí (bohužel nespali) moji rodiče. A já ji hladím, šeptám ta nejkrásnější slova, jaká jsem odposlechl ve filmech a troufám si hladit její tělo, které se třese zimou. Tehdy jsem šetřil kvůli vysokým účtům za akumulační kamna. Ano, přitopil jsem, ale akumulace znamená až dva dny čekání na teplo.

Hřálo nás víno, láska a poznání našich citů. Nic krásnějšího jsem do té doby nezažil, nic nemohlo překonat ten krátký okamžik, kdy jsem přestal ovládat svůj rozum a ztratil se v proudu pocitů.

Netušil jsem, že za dveřmi do bytu postává moje matka, krčí se v temné chodbě a čeká na svoji příležitost. Bylo mi sedmnáct, cítil jsem se dospělý a tak rozumný, že bych mohl o dospělosti napsat romány. Moje hlava létala v oblacích.

Lenku jsem chtěl obejmout a doprovodit na autobus, vlastně jsem s ní chtěl jet domů. Chtěl jsem z důvodu určité opatrnosti odvést dívku z domu dřív, než se probudí rodiče. Moje propočty ten den totálně selhaly. Oblékli jsme se, líbali se a objímali. Otevřel jsem dveře od bytu, jak nejjemněji jsem dokázal a udělal jeden krok.

Pak se mi zatmělo před očima.  Ze tmy najednou vyskočila postava v županu a než jsem zareagoval, pleskla o moji tvář správně nabraná a výchovně rychlá, bezcitná facka. Musím přiznat, že lépe se trefit ani nešlo. Byl jsem snadný cíl. Dlaň dopadla na tvář a já uviděl tisíce hvězd. Úplně jiných hvězd než o pár minut předtím…

Když jsem se probral, zaslechl jsem útržek rozhovoru, ze kterého vyplývalo, že nejsem zrovna vzorný syn a že dívka za nic nemůže.

Nechci, aby můj první sex skončil ponurou chodbou, kde stojím jako idiot a třu si tvář.

Byl jsem chvíli šťasten. Měl jsem milovanou dívku, stál jsem o ni a podle jejích reakcí – ani já jí nebyl lhostejný. Rád bych proto někdy slyšel její verzi, dozvěděl se víc a doufám, že i pro ni bylo vše krásné a neopakovatelné. Jenomže je tady ta facka. 

Lenka o té noci už nikdy nepromluvila. A já se zeptat nedokážu. Bojím se, abych nedostal ještě jednu horší facku, která by mne bolela mnohem víc. Možná nějak vytěsnila tu noc a možná ani neví, co se tenkrát stalo. Nebo si vše pamatuje, ale nechává jen pro sebe. Já se tak nikdy nedovím, jaké ty vzpomínky jsou. I kdyby mne měly ranit, chtěl bych slyšet cokoliv.

A tak, když jsem tehdy ráno byl tím nejšťastnějším mužem na světě, otevřel jsem dveře ještě v citovém deliriu a dostal ránu života, kterou si všichni aktéři pamatují. Ta facka až tolik nebolela, nic nevyřešila, nevyděsila mne a neodradila od dalších nocí s ženami. Na můj život neměla zásadní vliv.

Ale zůstala největším zážitkem té první noci, je v našich pamětích hluboce uschovaná a nezmizí, dokud tady na tom světě budeme.   

 

 

Co je povídka

Tento krátký útvar má ve světě literatury nezastupitelné místo. Jedná se v podstatě o krátký a zjednodušený román, který obvykle rozvíjí jednu postavu a děj s ní spojený. Vznikl z vypravěčské potřeby v 18. století. Pravděpodobně je odvozen od vyprávěné pohádky, kterou nahradil dospělým posluchačům. Povídek je celá řada a někdy se hodí i reklamním účelům, protože prvoplánově zaujmou čtenáře a přirozeně propagují danou věc či službu.

V české i světové literatuře nejdeme velikány (O.Pavel, Hemingway, Čechov, Fitzgerald, London), kteří mimo svoje romány psali kratší útvary, pro které neměli dostatek románové látky a kde chtěli vystihnout charaktery, děje a místa krátkou formou. Mnohá povídková díla předstihují věhlas autorů a stala se součástí vzdělanosti.

Povídka má velmi volnou formu. Může být psána v přímé řeči, vyprávěna v první nebo třetí osobě a může mít děj nebo být zjednodušená. Spisovatelé si často na povídkách zkoušeli formu psaní a výrazové prostředky. Někteří nejprve napsali místo osnovy povídku a pak ji dále rozváděli.

Povídka, která zaujme je jednak originálním prvkem, je špatně napodobitelná a svému objednateli poslouží lépe a přirozeněji než drahá kampaň.

Milionová ruská zima

Odjíždím ze Sibiře. Za zády s partou hodně drsnejch maníků, co čekaj, až mě dostanou. Kdyby nechlastali, tak už jsem byl v jejich drápech. Jenže chlastali. Pili vodku a uzávěry házeli z okýnek. A já nejsem dnešní. Na křižovatce uprostřed sibiřské dálavy se zastaví jen sebevrah, mafián nebo milicionář. Což je policajt, kterej pracuje pro mafii. Všichni policajti v Chanty-Mansijském okruhu i mimo něj pracují pro mafii. A tihle byli všechno dohromady.

Když zaplatíš policajtovi, zaplatíš mafii.

Jednou mne vzal šéf dopravky na výběr daní. Objeli jsme všechny posty milice takzvané GAI a vybrali prachy. Pěkně z ruky do ruky. Místo šéfa bylo drahý, stálo pár milionů. Tak se ti strážci zákona museli snažit. Měli denní taxu, kterou museli odevzdat. Ať ji vybrali nebo ne. Šéf to měl s mafií stejný.

Proto si vždycky někoho najdou, kdo musí zaplatit. Nejraděj vyinkasujou cizince. Ten má prachy. Nebo si je nějak musí zařídit. Muset – tedy dolžen – je hodně častý výraz v dobách počátku ruského kapitalizmu…

Za zády mám popraskané sklo žigulíku a před sebou cestu z pekla ven. Projel jsem. Nebo ne? Nikdy nevíš, kdo čeká v lese. Jo, na Sibiři jsou lesy. A cesty do nich okupujou další výběrčí vzjatek. Vlastně se tomu říká výpalné. Jako vypal odsud hajzle. Ale bez peněz. Na mne čeká ještě něco horšího.  

Za mnou se přece jen rozsvítil modrý maják. Bliká mi do očí a nevěští nic dobrého. A teď na to Juro šlápni. Jinak…

Přiletěl jsem zrezivělým tůčkem na Sibiř. Jiná letadla nelétala. Tohle se vzneslo, i když tak-tak. A přistálo. A doba se formovala, oligarchové vraždili a nebylo jasné, kde ta krvavá stopa skončí. Do Neftejugansku, města uprostřed dvou sibiřských řek, jsem dorazil náhodou. Vzal mne taxikář, co vůbec taxikářem nebyl a posadil na letadlo. Řekl bych, že byl agentem policie. Ale to bych hodně přeháněl. V Rusku tehdy mnoho věcí navenek vypadalo jinak. Třeba ropný gigant neměl benzin do aut. V obchodech byly jen bulharské konzervy. Jen na silnicích furt jezdily a jezdí žigulíky.

Ale od začátku. Ruští veksláci si nedostatkem kupovali lidi. A hlavně podniky. A lidi neměli co jíst. Všechno bylo levný, ale nedalo se to sehnat. Lidská bytost měla hodně nízký rating.

Já jsem tedy vylezl z letadla, prošel zamrzlou, sotva odhrabanou pěšinou do letištní budovy. Držel jsem hubu, abych se neprozradil. Valutový cizozemec by neměl u místních šanci. Skončil by bez peněz a bez iluzí. Nemluvnost jsem ale nemusel hrát. Ta byla opravdová.

Milicionář na mně zíral jako na zjevení. Ty otkuda? Z Čechii. Což na něj udělalo obrovský dojem. Eto ta strana, kde Tatry proizvodjat? Da. Neveril. Zavolal načalnika a řešili, co se mnou. Já je tedy nechtěl obtěžovat, ale nějak se jim nedalo vyhnout. Později jsem pochopil. Černá ovce…nebo spíš papoušek uprostřed hejna holubů. Holubi se rozprchli.

Byli zvyklí, že jim furt někdo lže. Cizinec jsem byl. To nemohli popřít. Ale že jsem se tam ocitl jen tak, to neskousli. I v tý Moskvě na přepážce nemohla dežurnaja pochopit, že letím do Ruska a ne z něj. Prý strana čuděs.

A co teď se mnou? Toť otázka. Co s člověkem? Co s tou hromadou masa a krve. Maj mě nechat zabít pro pár dolarů, maj mě sami obrat nebo nějak posunout dál do města? Nakonec zvítězila ta třetí varianta. A jen díky nedůvěře, že tam nejsem jen tak…že za tím někdo musí být.

—-

 

U nás se tvrdilo, že KGB docela šlape. Měli pobočky všude. Jak by ne. Do těch měst vedla jedna silnice a pak nádraží a letiště. Všude se mohli roztahovat. Bál jsem se KGB. Nebál jsem se mafie, což se mělo velmi rychle změnit.

Sedím v pokoji. Právě jsem přejel jednu z největších světových řek – Ob – po ledu. Hloubka 80 metrů, šířka kilometr. Nechtěl jsem. Ale most ještě nestojí. Čekám v místnosti s jedním oknem, které se nedá úplně zavřít. Zaplatil jsem v dolarech totéž co v rublech. Bydlím tady místo třiceti Rusů. Táhne sem a mám omrzlé prsty. Mám omrzlé všechno. Nemůžu se převlíct a potím se. Co by tomu řekla moje navoněná manželka?

Čekám. Někdo má schválit moje ubytování. Bez objednávky tam nesmím bydlet. A objednávku nemůžu udělat. To musí podnik. Bydlím, ale nejsem schválený. V podstatě netuším, jak z téhle šlamastiky ven. Ale Rusko je země typu podožďjom i uvídim.

Nakonec mi dva dny dali. Víc ani omylem. Ale myslím, že na přesnost si nepotrpí. Čas má tady nějakou jinou dimenzi.

Večer mi zaťukal nějaký chlap na dveře. Táhla z něj vodka. Ale ta táhla z každého. Rozhlédl se, a když uviděl becherovku, hned po ní sáhl. Už ji nepustil. Což o to. Přivezl jsem ještě whisky a griotku. O tu zájem neměl. Podal mi ruku a jeho mongolský výraz se zaoblil. Pili jsme. Mojí becherovku. A jeho vodku. Plnil stakany, až jsem se úplně zahřál. Pokaždé jsem musel něco pronést, on se tomu zasmál a vypil stakan do dna. Já musel udělat totéž.

Plukovník KGB musí hodně vydržet. I to jsem pochopil přes špatnou znalost jazyka a přes špatné ovládání svého jazyka. Mám pocit, že jsme mumlali každý to svoje. Já jen pochopil, že bez něj se nikam nehnu a jsem vyřízenej.

—-

 

Ráno jsem v tom mrazu nespal pod dekou, ale ta deka ležela na mně. Když jsem ji odvalil, tak křupla. Křupalo mi v hlavě i pod nohama. Vůbec jsem si neuměl představit mráz pod 20 stupňů. A teď jsem si to štrádoval v mínus třicet pět. Chápu, proč mne nechtěla děžurná, tedy když si dolakovala křiklavě červené nehty, pustit ven. Odemykala se zřejmou nevolí. I když evidentně místo nezískala schopnostmi a empatií, trochu soucitu přece jen vykouzlila.

Sotva jsem doklouzal po zamrzlých schodech „hotelu“ na chodník, zastavilo přede mnou auto. Prorezlý, starý žigulík. Vzadu se otevřely dveře. Zavrtěl jsem hlavou. Nikam s někým neznámým nepojedu. Jenže jsem musel. Nabídka, co se neodmítá. Abych nezapomněl, do aut tady není vidět. Všichni mají okna polepená reflexní folií. Řidič vystoupil a nahrnul mne na zadní sedačku.

Řekl jedinou větu: „Vova ždjot“ a víc se mnou nemluvil. Na ulici nebylo nikoho vidět. Neměl jsem na vybranou. Ivanovi, jak jsem si ho pojmenoval, chyběly oba malíčky. Že by nešikovný montér?

Po dost odvážné jízdě po ledu, jsme zastavili u nějaké hospody. Takové ovšem u nás nemáme. Nikdo by do nich dobrovolně nevstoupil. Já také nechtěl. Ivan mi musel otevřít, což nebylo z úcty, ale vzadu v autě chyběly kliky. V Rusku bylo všeho nedostatek.

Rozvrzanýma lítacíma dveřma jsem vešel do velkého sálu. V pološeru nebylo nic vidět. Až se kolem mne mihla nádherná blondýna s příšerně namalovanými rty. Usmála se. Jenomže křeč já poznám zdaleka. Myslela, že mne vidí pouze vcházet. A já si to myslel také. Chudák manželka. Říkala, ať se jí v pořádku vrátím. Snad budu aspoň trvale nezvěstný. Kvůli naději.

Ztěžka jsem dokráčel ke stolu, posadil se na určené místo a popadl nabízený stakan vodky. Kopl jsem ho do sebe s chutí. Jednak mi třeštila hlava, jednak jsem promrznul a jednak jsem potřeboval vidět svět trochu méně realisticky.

„Eto naš vor“ představil mi řidič šéfa. Postavil se za mne, asi abych nespadl. I když Kmotra jsem viděl a tam stáli z jiných důvodů. Bohužel jsem tehdy moc rusky neuměl a vor jsem si spojil s burlaki na Volze. Dodnes nevím, co znamená v té slavné lidové písni „Ej uchněm“, ale vor je vor. Ještě mi něco říká Vorkuta.

A teď ke zjevům. Vor se podobal dlouho neholenému bezdomovci. Splihlé vlasy, možná mázlé dnes tak moderním gelem. Choval se jako rozmazlený frocek a ti svalovci kolem něj mu to evidentně žrali. Já ne, ale bylo mi to platné jak mrtvému zimník…i když na Sibiři má tohle přísloví zcela jiný rozměr. Měl jsem se o tom brzy přesvědčit.

Další dva, co seděli u rozvrzaného stolu s otlučenými okraji, by jistě dostali roli v 7 statečných. Tedy na straně banditů. Fakt si Vor nevybíral podle časopisů západní provenience. Takové by měli zavírat klidně kvůli výrazu. Tvářili se, že mě momentálně oddělají a furt se mi dívali do očí.  

Číšnice nám doplnila stakany a Vor se mne bez přípravy zeptal: „Chceš jí? Líbíš se jí.“ Nejsem nějak namyšlený, ale vůbec jsem se jí nedivil. Ale zavrtěl jsem hlavou. Jestli jsem na něco neměl chuť, tak na náhodný sex doporučený těmito zabijáky.

Vor náhle vstal a něco pronesl ke svým gorilám. Když všichni vstali, vstal jsem také. Za mnou furt někdo opruzoval, až jsem se začal obávat, kdy jim bouchnou nervy. Furt zírat na záda… Prošli jsme smutně omšelou restaurací a vlezli do kuchyně. Jestli jsem se štítil vodky ze stakanu, tak o to víc jsem byl rád, že jsem nic nepozřel. Na mastném dřevěném stole ležely zbytky jídel a mezi nimi se povalovaly kusy masa. Neprozřetelně jsem si je pořádně prohlédl. Nebyly z jatek. Neměly žádné pravidelné tvary a nebyly vykoštěné.

Zpod umatlaného ubrusu s temnými skvrnami se na mne dívalo oko. Chvíli jsem doufal, že volské. Ale patřilo muži s mongolskými rysy. Zapotácel jsem se, ale nikdo mi nepodal pomocnou ruku. Ten chlap byl včera u mne v pokoji. Včera se mnou vypil poslední vodku a pak jel domů. Skončil na řeznickém stole. Zachvěl jsem se hrůzou. Co policie? Jsem svědek. Poslední, kdo ho možná viděl.

Vlastně nejsem poslední. Někdo jiný byl poslední. Někdo, kdo mu tohle udělal. Asi bych blil, kdyby mne nezazátkovali tou odpornou vodkou.

Vora situace vůbec nevzrušovala. Klidně se opřel o stůl, když ohrnul ty cáry masa. „Znáš ho“ konstatoval. Ani by mne nenapadlo zapírat. Vor se ke mně familiárně naklonil a vzal mne za ramena. „Tady rozhoduju já“. Moc jsem nechápal. Zatím mi nic nedocházelo. Proč jsem tady? Proč jsem odjel z poměrně klidné Evropy a ocitl se tady uprostřed Sibiře mezi smečkou vlků. Co jsem zase udělal se svým životem?

„Tady se nikdo nesmí beze mě ani uprdnout. Natož se bavit s inostrancem.“

Moc jsem nechápal ty jejich úvahy. Za to, že mne včera navštívil v hotelu, takhle dopadl? Asi jiné hodnoty. Jiná cena života. Tedy cena… Mlčel jsem. Ale sympatie byly někde daleko – asi na Dálném Východě, kam jsem také chtěl zavítat. Ale nebyl jsem si už tak jistý. Obraz hlavy s otevřenýma očima a vyhřezlými cáry masa se mi stále objevoval před očima. Vím, že na ten výjev nikdy nezapomenu. Ale mojí poslušnost nebo úctu si stejně nezískali. Nemohu obdivovat sadistickou ohavnost. Teď už jsem věděl, že s nimi nikdy nepojedu na jedné vlně.

Ale chlastal jsem. Nikdy předtím mne takové množství vodky tak málo neovlivnilo v úsudku. Číšnice nalévala, sedala si mi na klín a vor se usmíval. Nevím, proč si lidi myslí, že mne získali. Proč mají dojem, že mne ovládli. To je jejich velká chyba. Možná působím jako přikyvovač, ale vždy se rozhoduju podle sebe. A tady to bylo jasné. Mohl jsem se s ní i vyspat, ale stejně by to nic neznamenalo.

Otázka ale stála jinak. O čem chlastáme. Co ze mne chtějí udělat a jakou roli mám hrát. Brzy jsem to věděl. A netěšilo mne to.

___

 

Nakonec jsem byl zase doručen do hotelu. Kráska s vypulírovanými rty na mě civěla jako na zjevení. Jo, byl jsem ožralý. Vypadal jsem jako ze zemljanky. Ale přefiknout jsem jí nechtěl. Zhnusilo se mi všechno na tomhle světě. A taky mi nestálo. No…nebylo by to poprvé. Ostatně uctivě zavřela po těch šimpanzech a odvedla mne do pokoje.

Zmohl jsem se jen na ujdi, protože jsem tehdy moc nadávek neznal. Rozpačitě mne tam nechala ležet a pokud někam volala nebo mne pomlouvala, tak mi to bylo jedno. Jen tohle bylo jasné. Mongola už neuvidím a železná KGB je tady na hovno.

 

Něco mě tahá za nohu. A za ruku. Jsem mrtvej? A tohle je peklo?          

Ne, nech mě bejt. Vykoukl jsem zpod deky. Bože, anděl. Já se dostal do nebe. Já! Takový idiot. Co tam budu dělat? Blondýně, ale bylo všechno jedno. Vysoukal jsem se nahý z postele a nechal se ohodnotit. Ty děžurné asi mají výdrž. Jako geriatrické sestřičky.

Podala mi ručník. Chápu, musel jsem smrdět jako ta putyka. A že páchla zkaženým masem.

„Geněral ždjot“ pronesla a nikam se nehnula. Jo generálové. Tak aspoň armáda ještě neztratila nic ze svých tradic. Pustil jsem na sebe proud rezavé vody. Horko mi odsálo vzpurnost. Jdu za generálem. Rozhrnul jsem igelitový závěs a nechal si podat svoje kvádro.

Ale nevydržel jsem. Přitiskl jsem si blondýnu k tělu, dokud ze mne kapalo. Nebránila se. Ale byla leklá jako ryba. Sejčas nět. General žďjot. Furt mumlala. Večerom dodala. Což byla zbytečná útěcha. Co bude večer? Čekám stejnou vodkovou smršť. A pak se svalím a nebudu o sobě vědět. Jako ten Mongol.

—-

 

Venku čekala černá Volha. Řidič vystoupil a otevřel mi dveře. Tvářil se a vypadal jako vyhazovač z Alcronu. Něco mezi vekslákem a boxerem. Měl podobné kvádro jako já. Ale mnohem jistější chůzi. Doufám, že mu vor povolil mne vozit. Jinak zase nastane řezničina.

Vystoupil jsem před budovou se stalinskou vizáží. Tedy architektonickou. Taková strohá hrůza. Jen voditel se zářivě usmíval. Neznalost je démon. Asi by taky obdivoval náš Parlament a nevšiml si Národního muzea.

Dveře se přede mnou otvíraly jako na fotobuňku. Buněčný na nich ale byl jen člověk, který je vždy otevíral. No…kliky jsem se fakt nedotkl. U generála stála fronta, ale já šel rovnou napřed. A vůbec nešlo o generála. Žádnou vojenskou hodnost neměl. Vypadal čile a evropsky. Těžil ropu a měl starosti. Od těch jsem mu chtěl pomoct. Za určitou úplatu. Za velmi slušnou úplatu. Za tak velkou úplatu, že jsem o ni ani nestál.

Bez řečí mi podal noviny. Pokud mne neklamal zrak, na fotografii se ve změti krve a střepů válela čtyři těla. Dvě patřila dětem. Nejsem cynik, ale nevím, jaký dojem to na mne mělo udělat. Tehdy se do novin moc takových zpráv nedostalo. Byly by jich totiž plné.

Pokrčil jsem rameny.

„Moj drug“ šeptl. „Odmítal prodat svůj podíl ve společnosti. Ty děti a manželku jsem znal. Jezdili jsme spolu na chatu. Nejdřív zabili ty děti. Pak znásilnili a zabili manželku. A jeho zabili naposled. I když už jim dávno všechno prodal.“

Nevěděl jsem, co říct. Asi nečekal útěchu. Prostě mi jen dával najevo, jak to tady chodí.

„Včera mi volal vor. Osobně“

„Ten vor…?“ podivil jsem se.

Pozorně si mne prohlédl.

„Ty o tom nevíš? Prý jste se dohodli.“ řekl se značnou nechutí.

„Já…nevím na čem“ zakoktal jsem neobchodnicky.

„To je jedno. Hlavně, že to ví on.“ odmlčel se.

Měl jsem chuť odejít a všechno si vyříkat. I takové dohody mají mít pravidla. Nic jsem neslíbil.

„Víš, kolik bere mafie? Vlastně mafii nemáme. Máme ochranu.“ ironicky se zasmál. „Chrání mne a chrání teď i tebe.“ podíval se na mne a odfrknul si. Jako kůň. Určitě mu všechno lezlo krkem. Ale on neměl kam odjet. A měl jsem kam odjet já?

„S čím budeme obchodovat?“ zeptal se.

Až doteď jsem držel hubu. „Ale já jsem nic neslíbil. Vůbec jsem netušil…“

„Není to jedno? Chceš žít?“

„Kdo by nechtěl…toť otázka“ vzpomněl jsem si na klasika.

„Co potraviny?“ nadhodil jsem tu evidentní komoditu, co všude chyběla.

„Na to zapomeň. Nedostatek je řízený. Jinak je všeho dost. Nedávno jsme museli zlikvidovat vlak potravin. Stál týdny odstavený pár kilometrů od města.“

„Proč?“

Zasmál se.

„Mafie ho nepustila dál. A výpalné bylo moc vysoké. Tak jsme to nechali shnít. Levnější řešení…“

„Co navrhujete?“

„Díly. Náhradní díly do Tatrovek. Je v tom nějaký problém?“

Vůbec nic jsem o dílech nevěděl.

„Ne, žádný problém.“

„Tak mám tady seznam. Oceňte mi ho.“ řekl a odešel, jako bych byl vzduch. Po chvíli si mne vyzvedla sekretářka. Tedy musím říct, že ani vítězky Miss World nemají takovou postavu a obličej. Byla tak krásná a chladná, že jsem nějak zapomněl, jak a proč jsem se ocitl na ulici.  

 

—-

 

Ale vor nezapomněl. Jak by mohl, ten idiot.

Už jsem se zase vezl žigulem. Tentokrát na předním sedadle s klikou ve dveřích. Nová zkušenost. Stojím jim za přátelství.

Tak jsem převyprávěl v tý zaplivaný putyce celou historii. Vynechal jsem vraždy, protože jsem měl pocit, že o nich vědí víc než já. A víc než milice a novináři. Musel jsem je přesvědčovat, že generál udělal všechno, jak jsem řekl. Vždyť já stejně nic moc neřekl. Tím jsem se nechtěl chlubit.

Ukázal jsem seznam dílů. Což je vůbec nezajímalo. Ptali se jen skolko. Ale to já nevěděl. Pak milion dolarov? Jakej milion? Prostě chtěli z toho kšeftu milion v hotovosti. Na to, že jsem přijel na Sibiř ve vypůjčeném obleku a cestu mi financoval kamarád, jsem docela rozhazoval.

Jen jsem stále netušil, jak odsud vypadnu. Copak slíbit milion. To jsem stejně musel. Ale dát jim ho nebylo z čeho. Slibem nezarmoutíš. Zvlášť, když ti jde o život.

Jak dál?

Opili mne a číšnice se chovala strašně drze. Každou chvíli na mně seděla, ošahávala mne jako kapesní zlodějka a rozepínala poklopec. Ruská restaurace a pohostinnost. A ruské ženy…

Navíc mi ji posadili do toho jejich bouráku. Samozřejmě dozadu. Já chtěl dopředu, ale to by asi Ivan neuřídil. Bránil jsem se a myslím, že úspěšně. Úplně jist si tím nejsem. Nejsem si jist úplně ničím. Myslím, že do hotelu ji nepustili, a tak zklamaně odjela. Na té černovlasé čertici přece jen něco je…tedy recepční s upířími drápy. To ona mne vynesla nahoru do pokoje? Kdo by v ní hledal takovou sílu?

 

—–

Další mlhavé ráno. Nikdo mi nepodává šaty ani ručník. Zima jako na Sibiři. 

Na stole leží papír. Objednávka dílů. Sakra, kde je vezmu. Teď se mi vybavuje můj slib. Navíc mi volá vor. Nejprve se mne hlas v telefonu ptá, zda ho chci přepojit. Asi vtip. A další následuje.

„Už jsi sehnal peníze?“

Tak vysvětluju, že jsem ještě ani nepřečetl objednávku. Nic ho nezajímá.

 „Tři dny“ dává mi poslední šanci. To v amerických věznicích jsou na tom líp. Myslím odsouzence k smrti. Tady si ani poslední knedlík se zelím a vepřovým nedám. Kde by ho vzali? Kromě zelí…

Sedám k papíru a luštím názvy a čísla. Ničemu nerozumím, ale o to tady asi nejde. Dochází mi, že musím z toho podniku vymámit prachy a vůbec se nerozpakovat.

 

——

Recepční se na mne ani nepodívá. Mlčky mi odemkne dveře. Co budu vyprávět vnukům (pokud nějaké stihnu vyrobit), až se zeptají, co jsem dělal?

Vystrčí mne na mráz a já bych si chtěl vzít taxíka. Jenomže mám rezervované svoje žiguli. To oprýskané, prorezlé žiguli s řidičem, co zakrněl ve vývoji člověka tak o deset tisíc let.

„Generál“ řeknu jen a už se vezu k největší a nejlepší budově jinak rozpadlého města.

Už nepřemýšlím nad tím, zda mě generál přijme. Ani mne nenapadne se ohlásit. Předpokládám, že zase něco přečetl v novinách a hned mne přijme.

Také už nejsem nervózní. Z čeho? Bojí se mne i uklízečka – a že ty mají v Čechách o strach uděláno.

Zase sedím na vypolstrované židli a generál chodí kolem.

„Ty už jsi to ocenil?“

„Ano“ odpovím a na objednávku napíšu dva miliony, dvěstě padesát čtyři tisíce dolarů. Milion je pro vora, milion by mohly stát ty díly (i když o tom silně pochybuji) dvěstě padesát tisíc je pro generála a ty čtyři tisíce by mi mohly stačit na náklady cesty a ubytování.

Generál se zasměje.

„Potargujem?“ zeptá se. Nebo je to spíš sarkasmus?

„Jak chceš.“ odpovím a připisuji dalších dvě stě tisíc dolarů. To by se mi ta cesta mohla vyplatit.

Generál pokrčí hlavou.

„Takhle se neobchoduje…“

Naprosto jeho námitku uznávám. Ale milion dolarů nepočká.

„Mám dál targovat?“ zeptám se a chystám se zvednout cenu.

„Ne…ne“ vykřikne „vše je v pořádku.“

„A ostatní podmínky…platba předem a milion v hotovosti.“

Zírá na mne, jako bych se zbláznil.

„Vzpomeň na noviny“

„Rodinu jsem odvezl.“ kontruje

„Najdou je…“ a říkám pravdu.

„Přijď pozítří. Všechno připravíme“.

„Ne…teď hned.“

Teprve nyní si uvědomuje, že jsme dvě chodící mrtvoly. Buď zařídí peníze z podniku, který půl roku nevyplatil mzdy nebo se projede po Obi. Ale pod ledem. Já bych to neriskoval. Už takhle jsem dost promrznul.

 

—–

 

Sedím v hotelové restauraci. Jsem tam sám. Stále jsme všude sám. I v celém hotelu. Ani se nedivím, že mne nechtěli ubytovat.

Čekám už půl hodiny na boršč. Asi teprve krájejí řepu. Když se ho dočkám, spálím si jazyk, protože všemu teplému jsem odvykl. Ale smetana mi prospívá. Míchám si ji jako šlehačku v kafi.

Asi jsem v řiti. Normálně nejsem sprostý, ale na konec života si to můžu dovolit.        

Zřejmě se o mém „obchodu“ něco ví. Bloncka se sice neobjevuje, ale černovlasá dračice kolem mne poletuje jako motýl kolem dozrálé blizny. Upozorní mne, ať čekám návštěvu. Mně je to jedno.

Přichází Jura a podává mi ruku. Sedá si ke mně, což mi nevadí. Má trochu evropských rysů. Asi 30 procent. To je nejvíc, co jsem tady viděl.

„Mám návrh“ začne bez rozpaků.

Já rozhrnuji řepu a hledám nějaký kousek masa. Jediný masný polotovar jsem já a Jura.

„Opatřím ti milion dolarů“.

Tak to jsem se zakuckal. Recepční ale přibíhá s pěkným stakanem vodky. Kde se v ní vzalo najednou tolik sympatií? A co ji donutilo pracovat? 

Fakt Jura nevypadá na bankéře.

„Stejně se odsud nedostaneš“ potěší mě.

„Proto si dávám boršč. Ještě nikdy jsem ho neochutnal“ žertuji. Ale už mne také napadlo, že cesta zpátky nemusí být nejjednodušší. Jel jsem sem s jinými valutovými představami. Tak o 2 – 3 řády nižšími.

„Jo a za kolik?“ ptám se, aby řeč nestála.

Jura se ke mně nahne, ale chce si jen familiérně ťuknout a kopnout do sebe decku vodky. Mám po boršči. Tu chuť už znovu nenaladím.

„Za to, že tě odsud dostanu. A dělíme se půl na půl“.

Na tohle mohu klidně kývnout. Ještě netuším, že Jura vrazil veškerý svůj kapitál do nejmodernější kopírky Hewlett Packard.

„Půjč mi sto dolarů“ končí svůj návrh. Ty mu dám, poslední dobou mám chuť chovat se jako milionář.

A ta – ukáže na recepční – pojede s námi. Což mě vůbec netěší…Krása není všechno.

 

—-

Několik hodin se snažím dovolat domů. Spojovatelka mi objednala hovor s Prahou za týden. Tak vyvolávám číslo z hotelu a dostávám se do podivných míst. I lidé na druhém konci jsou překvapeni. Dovolat se do Vladivostoku, Ufy ani Orenburgu jsem nechtěl.

Chtěl bych poslat tu objednávku. Ale není jak. Rychlejší než telefon je cesta zpět. Ale na ní nemám čas. Asi se nikdo nikdy nedozví, jaký báječný obchod jsem tady udělal. Škoda. Kam se hrabou veksláci, co skupují v Čechách podniky a hrozí rozbitím držky.

 

—–

Je rozhodnuto. Generál peníze převedl. Ale hotovost si musím opatřit sám. Děkuji, že podmínky splnil z poloviny. Jak vyplatím peníze vorovi, nechal na mně.

V Čechách jsou mi peníze na… I když jsou to dva miliony dolarů s menším přebytkem. Budou se mít dobře. Ti vnuci… Ti cizí vnuci.

Civím na tu objednávku a říkám si, jakou asi má hodnotu.

Generál mne tentokrát nevzal k sobě. Jen prohlásil, že cena mu vyhovuje. Tak doufám, že jsem se nějak nesekl. I když není to jedno?

Takhle se obchoduje. Jako když řezník váží maso a těch pár kilo navíc neukrojí a neukrojí.

 

——

Jura přichází odpoledne a vrací mi stodolarovku. Vůbec jsem to od něj nečekal. A mám nového bodyguarda. Z černovlásky se stala moje ochranka. Nehne se ode mne na krok. Jen v pokoji jsem sám, i když kdoví. KGB prý odposlouchávala všechny hotely…

Já už ale plukovníkovi tuto otázku nepoložím.

„Je to v suchu“ hrdě hlásí Jura.

Jura je mladý člověk s budoucností. Pracoval jako technický ředitel, je kandidát věd. Teď si vydělává taxikařením, protože z platu, který měsíce nedostal, by mu nic nezbylo. Mafii odvádí tolik, kolik by si vydělal jako technik za rok. Odvody jsou měsíční.

Otevře kufr a ukáže mi stohy stodolarovek. Je jich tisíc. Těch paklíků. Vypadají moc pěkně. Vlastně je ani nerozeznám od té, co mi vrátil. Ošahávám ji, ale Jura se směje.

„Jsme partneři a tohle se nedělá…“

Už chápu, proč se americká centrální banka nemůže dopočítat měny. Furt jim něco přebývá. Že by ruská odveta za perestrojku?

„A co dál?“ ptám se. A Jura mi vše vysvětlí.

 

—-

 

Snad nám to zbaští. Beru si prázdný kufr a mířím k tradičně „vypulírovanému“ žigulíku. Zase uctivě vepředu. Kdyby věděl…

S kufrem schválně mávám, aby bylo poznat, že je prázdný. Tohle si ta gorilí hlava určitě měla zkontrolovat.

Ob a její mrtvolně zamrzlá krása. Jedeme jako o život. Já tedy určitě. Už vím, proč kola nepodkluzují. Nabili je hřebíky. Už vím, proč se nepropadneme do vody. Polévači trasu v noci kropí. Stále znovu a znovu, až unese i kamion.

Blížím se k letišti.

Kdo všechno mne bude šmírovat? Určitě ochránci zákona. Vor v zakoně.  

Kolo osudu se točí. Myslím, že jsem středem pozornosti. Stojím u pásu na zavazadla. Přijíždí velký balík, obtočený igelitem. Heslo „Čech“.

Blíží se ke mně jako ledovec k Titaniku. V tom mrazu se potím. Gorila ze mne nespouští oči.

Vím, že nevěří. Nepředpokládali, že ty prachy seženu. Že budu prosit a oni šponovat cenu mého života. Až něco zaplatím, zůstane další dluh. A ten bude růst. A růst. Nikdy se ho nezbavím, dokud budu schopen něco zaplatit. A pak…

Zvedám balík a okamžitě ho dávám do kufru. Milion v hotovosti. Jakou má cenu? Bumaga je v Rusku fakt levná, i když také nedostatková. Jako hajzlpapír.

 

—–

Poslední díl komedie. Jura zařídil, co se dalo.

Recepční míří za svým životem do Evropy. Zůstali jsme jen sami dva. Nebo i Jura zmizel?

Naštěstí potřebuje můj podpis v bance.

Blížím se k té báječné restauraci, kde jsem sjednal svůj první obchod. Jsem úspěšný byznysmen. Kdo v téhle krizi dokázal vytáhnout z bankrotujícího podniku dva miliony dolarů?

Přiznávám, že vor.

Právě mi potřásá rukou. Číšnice se roztomile usmívá. Že bych si něco přece jen nepamatoval?

Teď jsem za ten pajzl rád. Málo světla je moje záchrana. Ten pokus jsem musel udělat. Vor chce hned rozbalit náklad. Ne.

Davaj na mne. Velím číšnici. Pochopila a nese stakany vodky.

„Už jsi úplnej Rus“ pochválí mne vor. Kopne do sebe nedočkavě vodku. Já také a pronesu jakýsi slovensko-polský přípitek s ruským akcentem. A honem vybízím k objednání i vora. Doufám, že budeme pít i za ty dva zabijáky. Litránek vodky by neuškodil.

Nechávám číšnici, aby si osahala moje intimní místa. Stres je fakt potvora. Nic to se mnou nedělá. Peníze vládnou světu i mně jako objektu ženské touhy. Stejně se nenechá odradit.

Vor se směje a snad také vidí rozmazaně jako já.

Zabijáci chvíli odmítají pít, ale vor je uzemní. Vše se vyvíjí nad očekávání dobře. Chlastám si s vrahy a moc dobře se bavím. S čipernou kráskou na kolenou a s rukou v mém poklopci. Mohla si aspoň ostříhat nehty.

Bohužel se balík ocitl na stole. Jedna z goril ho zručně rozpáře. Profesionál každým coulem. Vyvalí se hromada amerických bankovek. Takhle se obchoduje na Sibiři. Z té zeleně střízlivím…

Chlapi ledabyle osahávají bankovky a číšnice má najednou také ruce úplně jinde.

Vor něco mumlá o Sergejovi z banky. Tak…hra pomalu končí. Ani sebedokonalejší kopírka nemůže obelstít banku.

Teď se já tulím k číšnici. Tohle bude vztah. Ten milion ji úplně rozvášnil. Při troše odvahy bychom na těch bankovkách…

Takhle nadrženou ženskou jsem ještě neviděl. Beru ji za ruku a chci něco říct vorovi. Něco jako omluvu, ale vůbec mne nevnímá… Žena tady nemá žádnou hodnotu.

Tak ji prostě popadnu, což by se dalo vykládat i opačně a spěcháme do kuchyně. Stůl je vyklizený. Hnízdečko lásky volá po zneužití. Nahá je dřív, než jsem si stačil sáhnout do kapsy. Zamumlám něco o skvělém sexu a vytáhnu provaz. Vyděsí se (kolik toho viděla?). Ale podvoluje se. Pořádně jí utáhnu nohy i ruce. Netvrdím, že není krásná. Je úplně dokonalá. Jen kapesník v ústech a páska přes pusu se jí nějak nezamlouvají. Musím jí zavázat i oči. To už nedává. Naštěstí nemá jak křičet. Ještě ji přivážu k noze stolu, vyskočím na topení, otevřu okno (s příšerným lomozem – je minus 30) a vyskočím ven. Snad poprvé za svoji obchodní misi jsem rád venku v třeskutém mrazu.

 

—-

„Kolik máme času?“ ptám se Jury.

Místo odpovědi ukazuje na nablýskanou Volhu. Míjí nás ředitel banky.

„Nebo objeví tu babu…“

Jura pokrčí rameny. Každý je tady smířený se smrtí. Nedá se prostě před ní nikam utéct. Kam bys jel? Milice tě najde všude. Má na to právo. A mafie má zase milici. Má na to peníze.

Projíždíme dva posty GAI. Vypadají jako protitankové zátarasy. Jura vbíhá do betonového krytu a něco vyřizuje. Každý se musí hlásit. Čeká nás 300 kilometrů rovné cesty, kde není jediné odpočívadlo, jediná pumpa. Skáčeme po betonových panelech. Jura se jako pilot v mlze přimáčkl na přední sklo. Útěk ze Sibiře…a já zrovna musím být účastníkem.

 

—-

 

Nebýt té jediné křižovatky, projeli bychom. Jenže teď za námi bliká modrý maják. Honičky na místních silnicích vypadají úplně jinak než v amerických filmech. Auta se řítí dopředu, dokud nedojde benzin. Teprve potom se střílí. V Americe se nejdřív střílí.

Jura mi vysvětluje, co musím udělat. Stahuje zadní okno a já vylézám ven. Držím se lišt na střeše a šroubuji víko nádrže. Do otvoru zasunu hadici a Jura nějak nahne kanystr. Asi polovinu obsahu dostaneme do nádrže.

Omrzlý se svalím na sedačku. Připíjím si vodkou. Už mi zdaleka tak nevadí.

Po několika hodinách nám stejně dochází benzín. Jura sjíždí ke krajnici. Les značně zhoustl.

Vlítneme do lesa a Jura otevře kufr. Vyndá Kalašnikov a druhý podá mně. Naposledy jsem střílel před dvaceti lety. Nabíjíme a bereme si do periskopu silnici. Nikdy jsem nestřílel do lidí…

 

—-

 

Vor vystřízlivěl rychle.

Stačilo, že bankéř osahal pár bankovek a zakroutil hlavou.

„Určitě nejsou pravé“.

„Vy svině ožralé, chyťte toho hajzla“ zakřičel na gorily. Během pár chvil byly gorily v kuchyni. Obejmul je sibiřský chlad z otevřeného okna. A vztek. Zvířecí, bestiální vztek. Pohlédli ke stolu a do polozmrzlého těla číšnice vypálili každý všechny náboje.

Než stačil vor přiběhnout, tělo se přestalo zmítat.

„Vy idioti. Co nám teď řekne?“ zaúpěl. Ale rychle se vzpamatoval.

„Zavolej na milici, ať uzavřou město. Ihned.“ poručil.

„Takovou smrt ještě nikdo nezažil…“.  

 

—-

 

Blikající policejní vozy se blíží.  Nejen, že jsem nikdy nestřílel na člověka. Ale na policajta jsem ani nemířil. A teď…

„Střílej do kabiny“ radí Jura. Na technika s diplomem je poměrně zkušený.

„Budeš střílet první. Nikoho nešetři. Já si vezmu to druhé auto.“

Na horizontu se vyhoupla dvě auta, Jedou za sebou jen pár metrů. Je to dobře nebo ne? Do aut naštěstí nevidím. Odrazové fólie se lesknou.

„Oheň“ zařve Jura jako ve válečném filmu. Odjistím zbraň a stisknu spoušť. Zbraň se stáčí nahoru. Střílím dávkami. Další už trefuje přední sklo. Auto se stáčí ze silnice. Druhý vůz brzdí. Ale nestačí se vyhnout dalším dávkám. Jura je precizní a provrtá žigul dokonale. Vybíhá z lesa a míří na první auto, které jsem asi provrtal málo. Štěkne krátký výstřel. A po něm série několika rychlých ran.

Jura padá a já cítím, že přišel konec. Najednou je ticho. Hnusné sibiřské ticho. Běžím k Jurovi, i když bych si měl dávat pozor. Ale Jura už nic v tomto životě neudělá. Nikdy si neužije peněz, které se válejí na mém účtu. Pohlédnu do jeho očí, které začínají zamrzat. Ani nemůžu popřát lehkou zem.

Obhlédnu dvě mrtvoly z prvního auta a další z druhého. Jediné, co mne napadne, je útěk. Vezmu kanystr, doliji benzin a sedám do žigulu. Opouštím Sibiř s nejlepším obchodem svého života. Není lepší být chudý?

 

—–

Sedím v Šeremetěvu na letišti. Odbavovací hala připomíná nádraží. Všude špína a zmatek. Černovláska v brýlích sedí vedle mne a také pozorně prochází noviny.

Žádné velké titulky, žádná zpráva o hromadné vraždě. Nikde ani zmínka.

Přitiskne se ke mně a cítím, že se chvěje. Jak si opatřila vízum, nevím. A nechci už nic vědět. Ani jsem ji nechtěl znovu potkat. Ale kvůli Jurovi a těm dolarům… Zachránila mi život.

„Co řekneš doma?“ ptá se.

„Pravdu“.

Zděšeně na mne pohlédne. I přes brýle vidím ty krásné a vyděšené oči.

„Že jsem měl štěstí a udělal báječný obchod. Prostě i na mne občas sedne štěstí“.

Dál už nikdy na toto téma nezavede řeč. Umí si poradit.

V Praze jí vyplatím Jurův podíl. Snad bychom spolu mohli něco mít. Ale ne teď a ne tady. Ty peníze nás tak odcizily, že si nemáme co říct. Ani se nerozloučíme a já ji už nikdy nespatřím.

 

—-

„Konečně…proč jsi se neozval?“

Vyběhne proti mně manželka, když otevírám dveře do našeho panelákového bytu. Výhodně pronajatého.

„Včera volali z banky. Přišly tam dva miliony dolarů. Řekla bych ti to, kdyby ses ozval…“

Chytne mne a obejme. Přemýšlím, jak dokončím ten obchod.

„Našla jsem nám pěkný domek“ hlaholí dál „máš radost?“

„Obrovskou“ odpovím „kdybych věděl, že ty peníze pošlou, tak jsem si vzal soukromé letadlo…

„Tos mohl, teď na něj máme…“

Neobarvená ptáčata

Zdají se mi k ránu. Když se těžce převaluji, když noc přechází do svítání a na mne dopadá těžká ruka nového dne. Potím se a vidím růžolící dětské tváře, jenže vím, že nikdy nedostaly šanci vyrůst. Ty děti jsem chtěl a vím, že jsem nemohl udělat nic víc. Nezklamal jsem je. Vidím obrazy jejich duší, protože žádné konkrétní tváře nemají. Nezbyl po nich ani šelest ptačího pírka.
Chtěl bych dostat znovu šanci. A mít je třeba s jinou ženou. Chtěl bych vidět jejich první pohyby na světě a rozumět jejich pocitům, jako rozumí člověk, který někoho bezmezně miluje.
Tvář mi ovívá lehká ranní mlha. Vystrčil jsem hlavu z okna auta a přes nebezpečí projíždějících aut, si vychutnávám pocit radosti a rizika.
Zdena je těhotná. Nic jsme neplánovali a já byl něžný a opatrný. A přece zahlédnu v jejích očích výčitku a nejistotu. Ale já jsem šťastný. Potřebuji jen pár okamžiků vdechovat čerstvý ranní vzduch. Nadechnout a vydechnout.
Když tu novinu vydýchám, obracím se na ní s rozzářeným úsměvem.
„To je úžasné,“ vypravím ze sebe. A tahle slova jsou pro ni víc než rozechvělé vyznání lásky. Chci ji utvrdit v tom, že jsme navždy nerozluční, že už mezi námi doživotně bude pouto, které spojí jen nás dva a pokud někdy zanikne, stejně zůstane na světě věčná památka.
Zdena má krásné hnědé oči, které šednou dojetím. Jako plyšová hračka, když ji prsty projedou po srsti. Po nejistotě už mne hřejí pramínky citu.
Zastavujeme na lesní cestě. Chtěl bych se dozvědět víc, ale nenapadá mne nic, na co bych se dokázal logicky a věcně zeptat. Jsem mladší, Zdena je o deset let starší. Její dceru občas vyzvednu ze školy. Hrajeme si v parku, chodíme na houpačky a oba milujeme stejnou ženu.
Zdena nechává běžet motor, takže mi do tváře dýchá žhavý vzduch. Připadám si jako nomád na poušti, který cítí vláhu blížící se oázy. Zase mi písek šlehá tvář a obrys uspokojení se ztrácí.
Představuji si skrčené dětské tělíčko v nitru ženy.
Zdena mne bere za ruku, ale já ji vnímám jinak. Už to není jen žena. Bere mne za ruku a sune ji mezi svými stehny. Tohle ujištění lásky nějak nezvládám. Nemá kalhotky. Vyhrnu jí sukni a nechám ji zvednout zadeček. Do pasu je odhalená a já jsem někde mimo. Zapomínám na realitu. Zase vím, jak je každé milování s ní jiné, jak dokážeme vymýšlet a dráždit jeden druhého. Obvykle ztratím rozum a dlouho po milování se teprve vracím do normálu. Ale teď mi rozum stále funguje. To se mi ještě nikdy nestalo. Říká se tomu zodpovědný otec.
Stále myslím na dítě uvnitř Zdeny. Jakoby někdo třetí sledoval naše milování. Dál ji hladím, dál ji masíruji a vzrušuji. Přesto mi připadá jiná.
Zdena už není jen milenka, stopařka na erotické cestě. Pronikl jsem do jiné dimenze. Vidím matku, kterou musím respektovat.
Ten nový vztah se musím naučit a vstřebat.
Stávám se otcem a mám zodpovědnost. Za ni a za dítě. Už nikdy neodejde, i kdyby tady fyzicky nebyla. Už nikdy nebudu sám. A tak skončilo divoké, bezstarostné milování. Na tuhle párty už nebudu nikdy pozván. Skončily chodby, výtahy, auta a hotely.
Teď čekám. Myslím jen na ni, na její vzrušení a na opatrnost, kterou musím zvládat. Jsem umělec, který stvořil dílo, a to dílo ho přerostlo. Velkolepost okamžiku, rytmus a oddanost. Ty nás udolaly. Ještě nikdy jsem nepoznal takový soulad. I po letech si tento den, tento okamžik pamatujeme.
Za týden se zoufale snažím dovolat Zdeně domů. Její dcera s babičkou někam odjela. Telefon vyzvání, nikdo není na druhém konci.
Zdena leží v nemocnici. Její matka se mnou mluví odměřeně, nic mi nechce říct, chce, abych trpěl jako její dcera. Nikdy mne nepovažovala za jejího partnera. A teď se jí to potvrdilo.
Obvolávám nemocnice, ale v žádné není. Teprve po pár dnech a probdělých nocích se mi Zdena sama ozývá.
„Ne … nic jsi nezavinil. Bylo to uklouznutí, hloupý pád … „ odmlčí se “… a jsme už jen sami dva…“ říká a já přes slzy nevidím. I když to říká s láskou a nadějí, já v té slzavé mlze vidím ruku dítěte, která mne odvádí někam do neznáma, kde není žádná bolest.

——

Druhé dítě odešlo samo, tiše a bezbolestně.
Hanka plakala a její slzy rozleptávaly moji duši. Jsem jen chlap, který ve zrození dítěte vidí zázrak. Proto mne ty slzy trhaly na kusy. Dodnes jsem se nevzpamatoval, stále cítím, že mne něco navždy převálcovalo, že jsem se nikdy docela nevzpamatoval.
Zázrak se zase nekonal. Jen ten náš človíček byl opravdový. Pro něj to byl život, žádná představa.
Stále mám fotku z ultrazvuku schovanou v zásuvce pracovního stolu. Ale Hanku už nemám. Odešla, vypařila se, jako by nikdy nebyla. A já nevím, kde je a s kým žije. Nedokážu ji vyhledat, protože ta bolest neskončila. Ta stále trvá. Ta je ve mně a občas propukne strašnou silou a energií. V nitru svojí duše jí dávám vše za vinu, protože na Boha nic svádět neumím a nikdo jiný kromě mne se nenabízí.
A jsem vinen?
Hanka vstoupila do mého života přirozeně, zazvonila na zvonek mých dveří a můj byt opustila, až když jsme o dítě přišli. Spojil nás jediný pohled na opulentní recepci. Stála znuděná vedle naparujícího se blondýna, který si ji přivedl na ukázku svého vkusu. Vkus měl dokonalý.
Když jsem na toto téma občas zabrousil, nechtěla mi odpovědět. Usmívala se mým poznámkám o kvalitě mužské populace a vždy jen konstatovala: „…bez něj bys mě nepoznal…“ A tak jsem vlastně byl tomu napomádovanému idiotovi vděčný.
I já přišel s partnerkou. Pomalu ani nevím s jakou. Já mám takovou komunikativní schopnost bavit se bez zábran. Mohu vyjít z bytu a vrátit se s příjemnou dívkou. Většinou si popovídáme a nic z toho není.
Podobný vztah jsem přivedl na kanadskou recepci, ale pod pohledem Hanky bylo jasné, že ten vztah ihned skončil. Rozpustil se jako máslo v mikrovlnce a já už ani nevím, kdo ta dívka byla. Ale nikdy jsem nelitoval, že věci vzaly takový spád.
Hanka mne přitáhla k sobě jediným mrknutím svých řas. Že jsem přišel k ní, pohladil ji po ruce a pak na ni obdivně zíral, se ještě dlouho smála. Obvykle jsem zábavný společník, ale vůbec si nevybavuji, co jsem tehdy mlel. Vidím jen zářící stříbrné oči. Vždy mi vyčítala, že neznám jejich barvu, ale pro mne byly mým rodinným stříbrem. Vnímal jsem i její úzké rty a drzé čelo.
Polibek z jejích rtů jsem cítil ještě dlouho a mým nejoblíbenějším perlivým vínem bylo Veuve Cliquot, které jsem kupoval, abych si ji připomněl.
Odmítla mi dát telefon, ale vzala si vizitku s mojí domácí adresou. Myslím, že jsem poznamenal, že může přijít kdykoliv a může si se mnou dělat, co chce. A pak už jsem byl k nezastavení. Říkal jsem, že ji budu milovat a poslouchat a udělám cokoliv, co si bude přát. Občas nám ženy vidí až na dno duše. Takže i nesmysly, které tvrdíme, nám neublíží. Taková byla i Hanka. Uměla poznat upřímnost a opravdovost. Její pohled svíral moje útroby, protože jsem musel mluvit, aby věděla, že ji nezklamu a že nechci, aby navždy odešla. To se stalo až později, ale to jsem neměl co říct.
Když jsem ji spatřil ve dveřích mého podkrovního bytu, roztřásla se mi kolena. Snad bych ji ani nedokázal pozvat dovnitř, kdyby sama nevešla.
Od té doby řídila můj život směrem, kterým se sama rozhodla.
Naučila mne obdivovat nahotu. Nikdy potom jsem nepoznal dívku, která by dokázala žít úplně nahá a nepotřebovat žádné cetky a drahé šaty. Co tedy viděla na mojí nahotě, nevím. Připadal jsem si vedle ní jako medvěd. Jenže od toho, aby mne hodnotila, tady byla ona.
Milování s ní bylo velice něžné. Měl jsem pocit, že nic neváží, že se stále vznáší a že tou tíhou světa jsem jen já.
Když otěhotněla, nedokázal jsem si vůbec představit, že se zakulatí a že ponese tíhu plodové vody a dítěte v ní.
Doufám, že ji jiný muž miluje stejně odevzdaně jako já, protože víc už to nejde. Ten den, kdy se vrátila domů, bez dítěte a se strašnou jistotou ve tváři, ten nikdy nezapomenu. Po jejím odchodu jsem tam nedokázal být ani minutu. Vyběhl jsem ven a žil po hotelech a bytech milenek, dokud ho realitka neprodala prvnímu, kdo se objevil.
Ani dnes, když jedu kolem, nedokážu pohlédnout do jeho oken a když zvednu zrak, popadne mne úzkost hraničící se smrtí.

Tahle ptáčata ulétla a nezbylo po nich jediné pírko. Nevím, kde jsou, ale věřím, že je jednou potkám. Tyhle děti dlužím svým láskám a vím, že jednou přijde žena, se kterou je budu mít. Tehdy už mi svítání nebude otevírat dveře do dávno zapomenutého světa.

WhatsApp chat