Esej

Esej o koronaviru

Čína není Evropa a koronavirus není chřipka. Na chřipku prý umírá víc lidí, než na tyto zrádné a nové viry. Na chřipku jsme si asi zvykli. Koronavirus je něco nečekaného, je to nepoznaná nemoc, z jejíž záhadnosti mrazí.

Nemáme informace.

Ačkoliv žijeme v informační společnosti, stále nemáme dost informací. Čínská oficiální stanoviska a jejich prezentování je zcela jiné než v Evropě. Zatímco na českém Facebooku někteří přispěvatelé dávno odhalili příčiny vzniku a šíření nemoci, z Číny žádné jasné sdělení nedorazilo. A tak se dovídáme od internetových trollů, že za virus mohou biologičtí teroristé, vlády USA či Ruska a případně další „podivné“ režimy.

Čína zatím mlčí, její prohlášení nejsou jednoznačná. Jednu dobu ani čínský prezident neoplýval přemírou sdělnosti. Od komunistů se vždy čeká jednoznačné prohlášení, které se schválí na schůzi.

Zatím tedy víme, že by koronavirus měl vzniknout konzumací netopýrů.

Ale pravda zatím je jen obecné vyjádření.

Chceme vůbec znát pravdu?

Podstatou informovanosti je strach o svoji existenci. Viru se bojíme a místo děsivých čísel z Číny teď převažují informace o jednotlivých případech v Evropě případně v Americe.

Strach vzbuzuje objevení viru v Africe kvůli špatným zdravotním podmínkám.

Jsme tak v napjatém očekávání, co nastane.

Nevěříme, že se vir v Evropě rozšíří a jsme ujišťováním, že je spíše „asiatský“ a že napadá starší lidi nebo děti. Tedy organizmy s malou imunitou.

Jak tedy reagovat?

Máme vládu, řešíme úplně jiné problémy a nevěříme v osud.

Přijde jednou nějaký vyhlazovací virus, který zlikviduje lidstvo?

Ale z historie přece víme, že vždy nějaká část lidstva přežila.

A my doufáme, vlastně pevně věříme, že budeme mezi nimi. A koronavirus tak nemůže způsobit paniku ani neinformovaností, protože nezviklal naši sebejistotu.

Literárně odborný článek

Esej je sice odborný článek, ale napsaný v literárním duchu. Obsahuje názor autora na danou problematiku. Měl by se tedy opírat o fakta a používat odůvodněnou argumentaci založenou na znalosti problematiky.
První eseje vytvořil v 16. století Michel de Montaigne pod názvem Essais, které byly převedeny do češtiny jako eseje. Velice uznávaným esejistou byl F. X. Šalda či Václav Havel. Šalda byl vynikající kritik a dokázal přesvědčit čtenáře o svém názoru. Argumentační esej je jednou z nejdůležitějších druhů esejí. V každém případě musí být materiál pro esej dobře připraven, protože každá chyba zničí celou práci. V eseji se často používá citací, protože je třeba odkazovat na zdroje. Tyto zdroje musejí být jednoznačně označeny. Je vhodné si dílo rozvrhnout do osnovy, aby nevznikla nepřehledná a opakující se struktura textu.
Esej se píše v první nebo třetí osobě. V eseji se často používají odborné výrazy, které je třeba dobře znát a umět s nimi zacházet. Proto se používá spisovná řeč, protože vedle odborné terminologie by působily například vulgarizmy nevhodně.
Vhodný název přiláká čtenáře a měl by korespondovat s obsahem. Častým nešvarem bulvárních plátků je lákavý název, ale neodpovídající obsah. Esej by neměla začínat obecným tvrzením, ale navozovat problematiku, kterou chcete řešit. A můžete i nastínit, jak se s problémem vypořádáte.
Z důvodu přehlednosti se doporučuje větší členění. Smyslem eseje není šokovat, ale přehledně vysvětlit názor a způsob řešení. Důležitá je vhodná argumentace a uvádění důkazů. Fakta esej vylepší a kromě toho je dobré polemizovat i s opačnými názory.
Asi nejdůležitější je závěr a shrnutí myšlenek. Konec eseje by měl jasně určit, co bylo prokázáno, jak a proč. Jednoznačný závěr celou esej zhodnotí.

WhatsApp chat